Reiki v našem životě

Informační web o léčení a sebeléčení
těla, duše a ducha


Motto dne:

Sjednocuji se s touhou svého srdce.

Nebe na zemi

Jednou v noci ke mně přiletěl anděl: „Volal jsi mne, tak pojď, něco ti ukážu. Bude tam krásno a čisto.“

Vzal mě za ruku a vynesl do oblak. Posadil mě na jeden čerstvě uklizený bílý mráček jako do peřinky. Všude zněla krásná rajská hudba a tak blízko, blizoučko byl boží trůn. Seděl jsem a čekal, co se bude dít. Malí andílci zde čistili oblohu, zametali mráčky a nevšímali si mne. Začalo mi být smutno. Nikdo na mě neměl čas. „Dejte mi taky nějakou práci, poprosil jsem.“

 „To nejde, ty jsi člověk a tady v nebi zodpovídají za všechno andělé. Dívej se dolů, do svého světa a nás nezdržuj,“ řekl nejbližší andílek a utíkal rychle zhasnout hvězdy, protože právě vycházelo sluníčko.

Podíval jsem se dolů a uviděl celou zemi jako nikdy předtím. Hluboko pode mnou byly lesy, louky, moře a na vše svítilo slunce. Viděl jsem však taky silnice, železnice, komíny kouřící vysoko do oblak. A mezi tím vším spěchající lidi. Proč tak spěchají, napadlo mne, a kam? A pak jsem si všiml, že se někteří obracejí nahoru k obloze, jakoby prosili – zastavte nás, nechceme spěchat, vezměte nás tam nahoru. A  k těm pomalu přilítali modří andílci a postupně je odnášeli nahoru do oblak. Každého posadili na jeho vlastní mráček, daleko od ostatních. A zde byl sám, v klidu, tichu. Najednou se mi zastesklo. Zavolal jsem nejbližšího andílka a poprosil ho: „Co mám dělat, nebaví mě to tu.“

 „Jdi dolů a chvíli postůj, země ti dá odpověď,“ řekl andílek a pohladil mě. Najednou se přede mnou objevilo schodiště vedoucí přímo dolů. Pomalu, váhavě jsem začal sestupovat.

„To je ale bláhové,“ pomyslel jsem si. „Všichni se nechávají vynášet do oblak a já lezu dolů, sám, co noha nohu mine. Co z toho? Ale taky, co tam nahoře? Nic tam není, jen andělé.“ Poslední schod, jsem zpátky na zemi, schody mizí. Pod nohama mám pevnou zem. Sedám si na ni a poslouchám. Najednou slyším hlasy. To kluci z vedlejší vesnice utíkají k lesu. Hrají si na Indiány. Taky jsem byl kdysi kluk. To už je dávno. Zvedám se a utíkám za nimi.

„Kluci, počkejte, chci si s vámi hrát!“

Zastavují. Nevěřícně kroutí hlavami. „Ty? A  proč?“ diví se.

„Víte, já byl v nebi a tam nebyly hry, vezměte mě mezi sebe.“

„Tak pojď, beztak nám jeden chybí,“ chytají mě za ramena a kouzelným dřevěným mečem pasují na člena party.

 Večer padám unavený do trávy. Kluci rozdělávají oheň a opékají špekáčky.

„Už to chápu…. Jak je to jednoduché.  A  kvůli tomu jsem musel nahoru do oblak a pak slézt zase dolů na zem...“

Ráno jsem se probudil ve své posteli celý zpocený. Objal jsem manželku a roztřásla mě zimnice.  A pak jsem se rozhodl. Vzpomněl jsem si na sen. „Dnes najdu nějaké kamarády a uklidíme les, aby měli kluci dost místa pro své hry.“

Vstal jsem a vyšel z domu. Bylo nádherné ráno. Pršelo a lidé vstávali do práce. Mezitím vstala moje žena a uvařila kávu. Voněla po celém domě. Vděčně jsem se na ni podíval a zaplavilo mě teplo. Rozuměla. Podívala se však na hodiny. Spěchala do práce. „Jsme stejní jako ostatní,“ napadlo mě.

„Rychle, ať nezmeškáme autobus,“ řekl jsem nahlas a podal své ženě kabát. Vyběhli jsme na ulici. Přes déšť již svítilo slunce a vytvářelo nádhernou duhu. Autobus jsme stihli včas.

 

Napsala Iva Janíčková

další články k zamyšlení




 
 
 
 

 

 

 

© Copyright 2004-2018 IRIL. Všechna práva vyhrazena.